Přiznávám, že za dostatečně pozitivní neshledávám přepůjčovávání málo efektivních věcí, které jsme si sami pronajali od privátní firmy z jiného státu. Ani nechci psát o tom, že jednou mohou být takové věci i naše (za cenu sedm miliard korun), pokud nám v rámci své neskonalé dobroty přispěje na půlku jejich nákupu rigidní bruselský „strýček“.

Napadá mě analogie s případem sadaře z našeho kraje razoviteho, který velmi touží pořídit si pro svůj půlhektarový sad kombajn na česání ovoce. Jenže na něj nemá dostatek peněz, a proto si za úplatu alespoň pronajme zařízení od zahraničních sousedů (aby světu dokázal, že na to má). Jenže se mu neurodilo, a tak kombajn i s řidičem nakonec půjčí zdarma kolegům v Polsku, kteří mají sady velké a jablek dostatek.

Poznámka: Docela mě zajímá, co by si o tom myslela umělá inteligence, kdyby uměla opravdu myslet.

Přece jen uvedu pozitivní zprávu (i když není profesní, ani tuzemská). V pondělí 12.srpna večer, se spustila ve východních Alpách extrémní bouřka, při níž za půl hodiny spadlo na plochu 1 m² přes 100 mm srážek. Z potůčků, romanticky bublajících z vrcholků skalnatých hor, se rázem řítila do údolí masa kalné vody (s hukotem tryskového letadla a rychlostí bratru 20 m/s), která s sebou unášela až půltunové balvany.

V našem rakouském městečku vibrační efekt vody zcela odstranil cca 10 m silnice, vedoucí směrem do horního konce. Ještě ten večer se domluvili Kurt s Karlem (co zde hospodaří), že na druhý den škody napraví. Kurt vzal bagr s přední radlicí a Karl traktor s vlekem. Kurt nejdříve zajel s bagrem do místa, kam voda navalila kameny i suť a začal nános shrnovat na hromadu. Potom lžící bagru postupně nakládal jednu vlečku za druhou a Karl ji skoro celý den vyvážel nahoru, kde kameny zasypával v silnici vymletou jámu. K večeru zajel Kurt s bagrem nahoru a hromadu přední radlicí rozhrnul a provedl její prvotní zhutnění. Pak už po této jednodenní úpravě začali lidé jezdit (do svých domovů nebo obsloužit dobytek na horských pastvinách). Nakonec za dva dny přijela firma a položila finální asfaltový koberec.

Poznámka: U nás by se zřejmě nejprve začala hledat agentura, co vypíše výběrové řízení a vytyčila se 40 km dlouhá objížďka. Do veřejné soutěže by se přihlásily tři firmy jednající ve shodě (s vazbou na místního starostu) a jedna nezávislá, která nabídne nejnižší cenu. Tři spřátelené firmy by se však proti výsledku odvolaly. Než se vyřídí odvolání a spustí nové výběrové řízené, uběhne půl roku. Pak už nejlevnější firma má jinou zakázku, a tak za dvojnásobnou cenu cestu nakonec opraví jedna ze spřátelených firem. Vítejte doma…

I v zahraničí jsem dne 14. srpna mohl na českých zpravodajských portálech sledovat fotku mohutného dýmu, valícího se toho dne nad Ostravou:

Na profesním webu napsali, cituji: „Požár v městské části Vítkovice likvidovalo 17 jednotek hasičů s 31 kusy techniky. Hasební práce vedli zevnitř i shora. Povolaný byl i vrtulník Black Hawk, který i s bambivakem přiletěl ze základny v Přerově. Záhy se ale ukázalo, že střecha hrozí pádem a letecké hašení tak velitel ukončil“. Podle informací na všeobecných webech hořela hala bývalé kovárny spol. Vítkovice Heavy Machinery, která byla několikrát přeprodána. Zároveň uváděli, že jde již o druhý problém současného vlastníka haly v této lokalitě a že vedení společnosti k události vystupuje v roli „mrtvého brouka“.

Co dodat více, když v současné době u nás požární prevence téměř nefunguje. Pak stačí vyhlédnout si v demoliční zóně nějakou halu, natahat do ní vraky různých vozidel nebo strojů a výnosný byznys „recyklace“ může začít. Přitom na nás zvenku nikdo neuvidí, jak to „pěkně“ děláme. Na jednu hromadu naházíme sedačky vozidel s polyuretanovou výplní, k tomu „tapecírunk“ i zbytkovou kabeláž. Vedle toho, do nějaké vany vypustíme olej z převodovek i rozvodovek a začneme vraky dělit autogenem na menší části. Pokud při řezání kovu něco chytne, tak utečeme pryč a ať se místní hasiči snaží.

Poznámka: Chápu, že se dnes do kontrolní činnosti u HZS nikdo „nehrne“, když může za stejné peníze i stejné služební výhody, vykonávat v příjemném kanclu zcela nekonfliktní zaměstnání hasiče na úseku „civilní obrany“. Přesto netuším, proč těmto příslušníkům nemůže náčelník služebně nařídit, aby s kontrolní činností vypomohli (takové objekty by snad mohl dozorovat i vrátný z hasičské stanice). Anebo záměrně chceme mít velké požáry, aby českou veřejnost často konfrontovaly s tím, že miliardy na drahé hračky HZS skutečně potřebuje…???

Kolem této rozestavěné budovy jezdím denně na kole pro ranní pečivo. V podstatě jde o nový trend, kdy u rádoby levných konstrukcí rodinných domků (ve skladbě: sádrokarton + dřevěné sloupky + polystyrén), nosné dřevo (které časem uhnívá vlivem difúzně uzavřené sestavy) nahradily tenkostěnné ocelové profily. Zpočátku nepřehlédnutelnou kovovou kostru domu místní příznivě pojmenovali „železňok“. Bohužel, montáží nosných prvků nehořlavost této stavby definitivně skončila, neboť k mému údivu na ni dělníci začali věšet opláštění z PUR panelů, pokrytých z vnější strany OSB deskou. Na ní pak přišla plastová fólie a dřevěný rastr, pro osazení finální vrstvy fasády z vertikálních modřínových latěk (jak zobrazuje vedle stavby zavěšený reklamní prospekt):

V propagačních materiálech k těmto stavbám jejich dodavatelé uvádějí, cituji: „Konstrukce přežije škůdce, vlhko, plíseň, požár i zemětřesení“. U toho požáru bych se rád zastavil. Když se na sestavu zkušebního vzorku dá z vnitřní strany sádrovláknitá deska, dovnitř se „nacpe“ minerální izolace a potom ji někdo, jako zcela celistvou konstrukci, otestuje na požární odolnost, jistě mu vyjde jemu příznivá hodnota. Jenže, jak často uvádím (což zřejmě málokdo chce slyšet), každá stavba má v obvodovém plášti transparentní okna, případně dveře. Přitom u běžného tabulového skla se koeficient délkové teplotní roztažnosti skokově mění v intervalu teplot 60-65 °C. Normální sklo začne vlivem tohoto jevu praskat a ztrácí svou celistvost. Proto se plamenné hoření záhy rozšíří zevnitř objektu ven na hořlavou externí izolaci i fasádu (jen pro doplnění postupu normativní zkoušky uvádím, že čas měření doby požární odolnosti začíná běžet, až když teplota uvnitř zkušební pece překročí 600 °C). Jakou "požární odolnost" vykazuje taková obvodová stěna, nechť si laskavý čtenář uvědomí sám.

Tato závadná klasifikace „požární odolnosti“ necelistvých obvodových stěn vede zpravidla k navazujícím návrhovým chybám. Zejména když se odstupové vzdálenosti určují pouze od plochy oken (a nikoliv od sálavé plochy hořící fasády). Vedle toho se k požárnímu riziku nepřičítají hořlavé hmoty v požárně dělicích konstrukcí (které jimi ve skutečnosti nejsou).

Poznámka 1: „Papírově“ bude i tato stavba zaručeně v pořádku (když stojí bezprostředně u hranice sousedního pozemku). Osobně bych rád viděl případné hašení tohoto objektu, neboť hydrant DN 80 k uhašení polyuretanových izolací v obvodové stěně rozhodně nestačí. Současně konstatuji, že na můj návrh na dílčí změnu ČSN 73 0873, o přidání nové tabulkové položky, aby u objektů s polyuretanovou izolací v obvodovém nebo střešním plášti, byla násobně zvýšena zásoba vnější požární vody, kompetentní instituce nijak nereagovaly.

Poznámka 2: Skutečnosti v posuzování odstupových vzdálenosti, uvedené ve vztahu k onomu „železňoku“, se analogicky vztahují i na většinu současných dřevostaveb.

Ve Věstníku ÚNMZ č.8/2024 je kromě jiného uvedeno: