Proto jsem požadoval, aby rovněž navržený lehký obvodový plášť objektu vykazoval požární odolnost (včetně střechy), s důrazem na minerální tepelnou izolaci; přitom komunikační nebo prosvětlovací otvory mohly být v obvodové stěně směrem k silnici a dále v obou štítových stěnách. V těchto dispozicích pak bylo vydáno stavební povolení.

Po čase telefonoval investor, že v rámci změny stavby před dokončením, musí zohlednit zvýšenou plochu oken. Sdělil mi, že výkres změn ještě nemá, ale mohu se podívat přímo na stavbě. Shodou okolností jsem měl cestu kolem, tak jsem se zastavil a nevycházel přitom z údivu…

V této zemi snad každý, kdo jednou přikládal na oheň v kamnech, anebo opékal špekáček na táboráku, se automaticky stává „odborníkem“ v oboru PBS. Srážka s realitou byla taková, že pouze stěna k závodní vlečce + střešní plášť, mají minerální izolaci a ostatní obvodové stěny jsou provedeny z „požárního“ panelu, s PUR izolací. Investor (strojní inženýr) i zástupce dodavatele (stavební inženýr) mi shodně tvrdili, že do panelu s vnitřní minerální izolací nemohou vyříznout otvor pro okno nebo vrata (pochopitelně jde o zjevnou nepravdu, jenom u provedení s PUR izolací bývá vložení okna méně pracné).

Tak jsem vytáhl tablet, kde pro takové příležitosti nosím s sebou k nahlédnutí řadu zásadních exemplářů ze své sbírky „Zločinci, podvodníci …“. Na konkrétně instalovaný „požární“ panel polské výroby, tam archivuji z předchozích zakázek nejen klasifikační, ale i zkušební protokol. Tak jsem oběma přečetl:

1. Panel se zkoušel v horizontální orientaci a byl upevněn do zkušební pece v podpůrné konstrukci, kterou na straně tepelného namáhání i na straně odvrácené, tvořily ocelové profily tvaru L 120/30/3, resp. 80/30/3 mm (viz dílčí schéma - var.1):



2. Panel nebyl odzkoušen jako zavěšený z vnější strany zkušební pece, s volnými okraji a viditelnou PUR pěnou (viz dílčí schéma - var.2), což je zrovna použito na jejich stavbě.

3. Ze stanovených podmínek přímé aplikace výsledků zkoušek, bylo dovoleno odzkoušenou horizontální orientaci zaměnit za vertikální (převažuje na stavbě), ale nic se zde nepíše o tom, jak bez dalšího schválení, je připustné do panelu vyřezat otvor a vložit do něj nepožární okno v plastovém rámu nebo vjezdová vrata.

Pro jistotu jsem jim oběma ukázal celý text toho, co mohou na stavbě přímo sami aplikovat. Když jim poté došly argumenty, začali se společně vymlouvat, že tak přece dnes staví každý (skutečně velmi inovativní – to by snad mohlo stát v záhlaví každé ČSN, jako generální výjimka). Dále jsem jim vysvětlil, že vzhledem ke zvýšení plochy oken, se změní parametr odvětrání haly, že musím přepočítat ekvivalentní dobu trvání požáru a ze systémových důvodů započítat hmotnost použitého polyuretanu do stálého požárního zatížení - což vše, zejména s vyšší plochou oken, může významně ovlivnit dříve určené odstupové vzdálenosti.

Nakonec jsem odešel s tím, že zatím nemám nic předělávat. Celou věc nechají v klidu a k dalšímu kroku přistoupíme, jen pokud si toho někdo všimne na kolaudaci.

K více než souhlasu (zejména v části, že se jedná o nesmyslný politický projekt, kdy nejdříve dotacemi zničíme lidem zdravé + požárně vyhovující bydlení a pak dalšími dotacemi budeme špatný stav zase napravovat), připojuji své dřívější konstatování, kdy v takových prostředích mi samovolně uhasínají simulační požáry. Kromě „samozhášivosti“ těchto prostorů mám v archívu rovněž program se simulací vývinu CO₂ pro jeden dětský pokoj v „paneláku“, se dvěma malými spáči (fyziologicky při dýchání produkují 2 x 18 litrů CO₂ / hodinu) a za jednu noc při zavřeném plastovém okně, byl 16 x překročen normový hygienický limit a hladina koncentrace ve venkovním vzduchu dokonce 400 x (fyzika nelže…).

Pokud se mnou hovoří profesní kolegové, zpravidla sdělují, že znají můj nesmlouvavý názor na zateplování polystyrénem. Jenže, urputně nebrojím proti jakémukoliv zateplování plasty. Já remcám proti systému „zaručeně nehořlavého“ polystyrénu, kde podvod se stal samozřejmou normou. Neboť, pokud se někdo rozhodne „podusit svou rodinu ve vlastní šťávě“, jen aby ušetřil pár korun za topení – tak ať si to svobodně udělá, ale nesmí přitom ohrožovat ostatní (tj. aby se při požáru plocha hoření nerozšířila na sousední dům nebo byt, případně na cizí pozemek).

Nedávno mě navštívil jeden známý, dnes v pracovní pozici „likvidátor pojistných událostí“, který se přišel poradit „co s tím“ - ukázal mi fotku případu, se kterým si zrovna neví rady (při grilovaní pod pergolou, na kterou netřeba stavebního povolení, shořela střecha nejen u původce požáru, ale také část střechy sousedního domku v řadové zástavbě):

Simulace ve filmu byla velmi výmluvná. Ukázalo se, co znalý programátor dobře ví, že nestačí zvolit jenom správné fyzikální údaje, meteorologická data, ale i reakční časy. Současně, na rozdíl od papírových posudků, se ukázalo, jak do programu simulace, lze v novém pokusu zadat realitě víc blízká data a sledovat, jestli úloha konverguje k možnému řešení.

Jenže v objektu, který jsme navštívili, by prověřovací simulace slušela více než voda žíznivému na poušti (bohužel, ze zjevných důvodů nikdo ze zainteresovaných o skutečnou pravdu nestojí). Nejprve jsem pomalu pojížděl autem dvěma podlažími podzemní garáže a hledal volné místo pro zaparkování (k Exitu bych rozhodně napoprvé netrefil a z řady výpočtů dobře vím, že požární větrání, byť nucené, nic v nízké podzemní garáži řádně neodvětrá - chce to jenom více východů).

Hned zkraje mě upoutalo nestandardní řešení, když bezprostředně na úroveň podlaží podzemních garáží, volně navazovalo podlaží prodejní plochy hypermarketu (blíže viz červená šipka):

Pak jsme použili „expres“ výtah, který nás bez zastavení převezl do „třetího patra“, kde jsme přímo uvnitř shromažďovacího prostoru narazili na místní, krajovou specialitu, a to volně stojící „hromadnou garáž“ (a jak lze vidět na následujícím snímku, ani „3. patro“ ještě nebylo nejvyšším podlažím, neboť podle indikační šipky se zde ještě něco vyššího nachází):

K tomu všemu ani kinosál, ve kterém se film promítal, nebyl v nejvyšším „patře“ objektu, neboť po eskalátorech jsme museli vystoupat ještě další dvě užitná podlaží. Tam jsem si nejprve zkontroloval únikovou trasu – kdy po stisknutí madla panikového kování u dveří vedoucích z kinosálu, jsem nevstoupil do prostoru bezpečnějšího, ale evidentně do prostoru s požárním rizikem a teprve po jeho překonání a stisknutí dalšího dveřního madla, jsem se mohl ocitnout v prostoru jedné CHÚC (blíže viz zelená šipka):

Tímto se omlouvám za nekvalitní fotku „hloupým“ mobilem (nezachytil jsem totiž současně východ z kinosálu a také větší část navazujícího prostoru s požárním rizikem). Zkoušel jsem hledat nějaký profesionální snímek na internetu (bohužel marně). Za odstrašující z tohoto pátrání však považuji jiný, na kterém hlavní schodiště + přilehlá podlaží obchodního centra současně slouží jako hlediště při místních kulturních akcích (to je sukces, až z něho hasiče mrazí; o zpracovateli ČSN 73 0831 ani nemluvě…):

Možná jsem už starý, mám vetchý zrak a profesně jaksi to řešení PBS nevidím. Jenže paměť mi docela slouží a stále si moc dobře pamatuji na bouřlivou diskusi v SC1 při TNK 27 na začátku tisíciletí, kdy jsme nakonec připustili jedno podzemní + jedno nadzemní podlaží, a to bez omezení rozměrů PÚ pro konsenzuálně přípustná „jednopodlažní“ obchodní centra; a k tomu navíc i již problematické max. třípodlažní vestavěné nákupní galerie kolem společné pasáže (s nezbytným požárním vymezením ze všech stran, kromě vstupního průčelí) a žádné volné „ostrovní“ komerční plochy jsme tehdy rozhodně nepřipustili (takže jsem si pořízené fotky ve své „Sbírce…“ uložil jako: „bizarně šestipodlažní, neomezeně velký PÚ“):

Nakonec jsem přece jen jakousi dílčí část PBS spatřil (tj. klasickou "českou trojku") EPS + pod prosklenou střechou visící transparentní kouřové zástěny, zřejmě fragmenty přirozeného SOZ + v nich hustá síť sprinterových hlavic (jenže pouze zoufalec si může myslet, že voda tříštěná ze sprinklerů nebude srážet kouř k podlaze do dýchací zóny, možná právě evakuovaných osob):

Tomuto objektu se budu na hony vyhýbat, neboť mi uvnitř přijde ještě horší, než jsem si z venkovní strany myslel (jen by mě zajímalo, co investor naléval při kolaudaci objektu – zlé jazyky totiž tvrdí, jak při hlasování o vítězném soutěžním návrhu zástavby dané lokality, dostal každý zastupitel igelitovou tašku, s reklamními prospekty, dále propisku a balíček 200 ks stejných obrázků na bankovním papíru).