Na začátku prázdnin mám konečně také jednu pozitivní zprávu – požární soutěže dobrovolných hasičů na tuzemském venkově fungují a dá se říci, že téměř na profesionální úrovni (přitom situaci nehodnotím jako laik, neboť jsem pár let na VŠ předmět “Požární sport” vyučoval).

Nedávno jsem totiž po dlouhém čase navštívil v rodné vesnici tradiční pohárovou soutěž, zařazenou do seriálu “Valašká liga”. Na místě skupiny mladých, štíhlých závodníků i závodnic, v přiléhavých dresech s reklamními potisky, elastických kalhotách a tretrách významných světových značek, nepostávaly s kelímky piva kolem závodiště, ale důkladně se rozcvičovaly (nebýt těch odlehčených, anatomických přileb na jejich hlavách, mohlo nezasvěceného diváka napadnout, že snad zavítal na atletické mistrovství republiky). Opodál závodního prostoru se na manipulačních vozících zahřívala na provozní teplotu nastartovaná požární čerpadla, typového označení PPS 12 – jen pro mé staré hasičské ucho běžící motory ani náhodou nevydávaly zvuk odpovídající původnímu typu (Škoda Ostavia Super, z roku 1966), ale měly hluboký, bublavý zvuk, který je spíše charakteristický pro srazy “vytuněných” aut.

Přitom se všichni chystali na soutěž v klasickém “tří béčkovém” útoku, podle pravidel požárního sportu (jen ženy měly dopravní vedení zkráceno na 2 hadice B). Nebudu hodnotit jak ve vymezeném čase 5 minut, dokázalo 7 lidí z jednotlivých družstev, pečlivě srovnat své závodní nádobí na základně (rozhodčí se choval profesionálně – mj. kalibrovanou měrkou ověřil vrtání trysek na proudnicích, zkontroloval funkci kohoutů rozdělovače i zpětnou klapku na sacím koši). Při vlastním závodě mě příjemně překvapilo hned první družstvo – voda z čerpadla za 10 s, voda na rozdělovači 13 s a nástřik do obou terčů ukončen ve výsledném čase 18,5 sekundy. Tak jsem obdivně prohovořil s místními pořadateli (na rozdíl od profesionálních příslušníků modrého Sboru, se mnou hoši i dívky z SDH nemají zakázáno mluvit). A ti mě zcela ohromili, když konstatovali, že jde o průměrný čas, neboť před 14-ti dny na pohárové soutěži v  sousedním okrese čas 16,96 s  stačil pouze na 10. místo v pořadí. Tomu jsem ani nechtěl věřit – jenže doma na webu jsem se přesvědčil, že mám v této oblasti velmi hluboké neznalosti a borci mají skutečně natrénováno:

Vždy, když jsem podle normativních (= závazných) pravidel ČSN EN 13501-2 sepisoval pro žadatele Protokol o klasifikaci stavebního výrobku, u kterého proběhla v akreditované zkušební laboratoři zkouška požární odolnosti – tak jsem v kapitole Ustanovení o využitelnosti uváděl v omezení, které se týkají doby platnosti právě vystaveného protokolu, že klasifikační výsledek platí obecně do doby, pokud se nezmění zkušební nebo klasifikační kritéria (co mohou ovlivnit deklarovaný výsledek). Jenže dvě pražské instituce (“ Autorizované osoby”), které sídlí ve stejném baráku a spolu veřejně soutěží, kdo sepíše větší blbost - výrobu klasifikačních protokolů pojaly ryze komerčně a začaly v nich stanovovat pevně termínované doby platnosti (přece, aby zákazník přišel časem znovu a zase zaplatil za prodloužení téhož …). A vedle toho si flexibilně upravili normativní kapitolu 5. Klasifikace a oblast přímé aplikace výsledků zkoušek na zcela nenormativní, ale jistě komerčně velmi zajímavou: Klasifikace a oblast rozšířené aplikace a ještě ji “vyfutrovali” dalším normativně nepovoleným přílepkem: Národní klasifikace (…a připsali tam třeba DP1, což s výchozí EN nemá vůbec nic společného!!!). To vše pak vypustili do světa na hlavičkovém papíru těchto institucí – a možná jen z jakési předběžné opatrnosti tam nedali oficiální kulaté razítko AO (ale jen obyčejné hranaté) a k tomu bouchli kulaté autorizační razítko profese “projektování PBS” (…to se však vydává fyzické osobě a nikoliv instituci).

Elementárním příkladem budiž lehké, sendvičové panely s vnitřní pěnovou PUR (PIR) izolací. Tyto panely jejich výrobci nebo dovozci nazkoušeli podle cinknutých pravidel (… tak, že byly vlastně “nehořlavé”) a výše zmíněné AO vystavily, s platností na dobu pět let, “nehořlavé Certifikáty”. Cca za rok se situace změnila (nebylo to tím, že někdo kompetentní konečně přišel k rozumu, ale spíše na základě tlaku jiných výrobců), a to zjištěním, že panely v době požární odolnosti evidentně zvyšují intenzitu požáru. Výše zmíněné AO pak vystavily, na dobu dalších 5 let, nové, tentokrát “ hořlavé Certifikáty. A výrobci nebo dovozci obratem vytáhli ze šuplíků původní “nehořlavé Certifikáty” a vesele sendvičové PUR (PIR) panely, jako konstrukce druhu DP1, prodávají dál.

A když na podnět výrobců, kteří do lehkých sendvičových panelů vkládají minerální vlnu, měla všeobsahující ČOI (která v ČR má úřední patent i rozum na posuzování čehokoliv, s čím se na trhu obchoduje), aby zasáhla proti nekalým praktikám, rozhodla v roce 2015 takto:

Přiznávám svou chybu – ještě na začátku tohoto tisíciletí jsem patřil do profesní skupiny osob, která se zasazovala o to, aby garáž pro osobní vozidlo mohla být součástí požárního úseku rodinného domu. A se stejnou benevolencí jsem nahlížel také na přístřešky, které si majitelé vozů zřizují, aby na jejich miláčky nesvítilo slunce, či nepršelo. Jenže v době simulačních modelů a současném zjištění, že v osobním vozidle, vedle provozních hořlavých kapalin, může být až 2,5 metráku plastů, jsem prozřel.

Nyní konstatuji, že není zrovna efektivní strčit si do rodinného domu nebo v jeho blízkosti pod přístřešek předmět, který se dokáže sám zapálit a v průběhu svého hoření může v maximu generovat až 11 MW tepla. Takže, kdo chce přijít o střechu nad hlavou, nechť si odstaví auto pod přístřešek a nikoliv jedno, ale raději hned dvě. Zářným příkladem budiž můj rodný kraj, kde nedávno v jedné vesnici působil žhář – podle mluvčí policie, cituji: “Nejdřív zapíral a tvrdil, že nic neudělal. Později se přiznal k tomu, že za pomoci benzinu zapálil obě auta, odstavená pod přístřeškem blízko RD. Vybral si je náhodně. Důvodem byla špatná sociální situace jeho rodiny. Proto se chtěl pomstít někomu, kdo je na tom finančně lépe,”

Ruská ruleta v ostravské “Multifunkční aule GONG – pokračování:

Tentokrát dílčí zamyšlení na zcela zásadní téma “započitatelné východy”, které je nutné instalovat pro zajištění podmínek bezpečné evakuace osob z vnitřního shromažďovacího prostoru. Dále uvedené skutečnosti jsou vztaženy k pravidlům ČSN 73 0831 z roku 2001, tj. k výchozímu znění normy, neznehodnocené jejím účelovým “znásilněním” v roce 2011 (neboť do tohoto období rovněž spadá vypracování a schválení projektové dokumentace dotčené stavby).

Nejprve zopakuji základní definici započitatelného východu ze shromažďovacího prostoru – musí zajistit, aby navrženým východem, za stanovený časový interval, prošel zvolený počet osob do prostoru bezpečnějšího (tj. vyšel ven na volné prostranství, anebo vstoupil do chráněné ÚC, případně do požárního úseku či prostoru bez požárního rizika).

Takže již při startu zásadně revidované ČSN 73 0821 jsme v roce 2001 přijali celou řadu kompromisů. Přesto člověk nemusí být nositelem Nobelovy ceny za matematiku, aby si množství započitatelných východů stanovil kalkulací “z hlavy”. Pro započitatelný východ, který standardně představují dvoukřídlové dveře se 4-mi únikovými pruhy, je normový počet osob, připadající k evakuaci jedním východem, stanoven hodnotou 250 osob. Takže pro hlediště, vyprojektované pro 1500 diváků, to představuje minimálně 6 započitatelných východů (s přihlédnutím k pravidlům hodnotové ČSN 73 0808 – min. 7 východů). Jenže reálně, podle výkresové dokumentace, máme jako započitatelné východy instalovány pouze dvoje jednokřídlové dveře (druhé dva východy, které rovněž představují pouze jednokřídlové dveře, však není možné zahrnout mezi započitatelné východy, neboť průchod k nim nevede bezprostředně z hlediště, ale přes navazující prostor, který evidentně není prostorem bez požárního rizika).

Dále následuje srovnávací ukázka z počítačové simulace, kdy dospělé osoby, v normové rychlosti i v normovém optimu (s hodnotou 250 osob na jeden započitatelný východ), procházejí dvoukřídlovými dveřmi o standardní šířce 4 únikové pruhy a dále jednokřídlovými dveřmi o světlé šířce 2 únikové pruhy.

První obrázek zachycuje stav evakuace v čase 60 sekund, kdy unikající osoby vstupuji do prostoru schodiště chráněné únikové cesty (všechny stavební konstrukce jsou pro názornost zobrazeny v režimu “drátěný model”); osoby u širšího východu mají červený dres a osoby před užším východem mají dres zelený:

Následuje stav evakuace osob v čase 120 sekund:

Následuje stav evakuace osob v čase cca 300 sekund (poslední z 250 evakuovaných osob vstupuje východem o dvou únikových pruzích do prostoru schodiště CHÚC):

K zobrazeným výsledkům stačí uvést jednoduché a veskrze očekávané konstatování – čas evakuace polovičním započitatelným východem se logicky zdvojnásobil; jenže v konkrétním hledišti, místo započitatelných 7- mi východů, máme pouhé dva a ještě poloviční šířky (možná již je zřejmé, proč se mi, krátce po vstupu do hlediště, zježily chloupky v zátylku – nabízí se otázka, co se tak asi ježí krajskému kladeči věnců modrého Sboru?).

Ve Věstníku ÚNMZ č. 6/2015 je kromě jiného uvedeno:

• Od 1. července 2015 začne platit ČSN EN 1634-1 (73 0852) Zkoušení požární odolnosti a kouřotěsnosti sestav dveří, vrat, uzávěrů, otevíravých oken a prvků stavebního kování – Část 1: Zkoušky požární odolnosti sestav dveří, vrat, uzávěrů a otevíravých oken (současně se zrušuje ČSN EN stejného označení i názvu z června 2014).